Proč nemáme rádi obnovitelné zdroje energie?

Jsou čisté, nyní již levné, vliv na  životní prostředí je nesrovnatelně nižší. Proč tedy ne?   V české kotlince se navršilo několik chyb, které se podepsaly na nedůvěře české veřejnosti k obnovitelným zdrojům energie.

Příliš vysoké výkupní ceny

První zásadní chyba, které se česká energopolitika dopustila, byly příliš vysoké výkupní ceny fotovoltaiky, krátce po implementaci zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v roce 2005. Zákon byl včleněn do českého práva na základě evropské směrnice. V níže uvedeném grafu jsou vyneseny výkupní ceny fotovoltaiky v Německu a České republice sestavené z oficiálních výkupních cen pro malé fotovoltaické systémy. Od roku 2006 byly výkupní ceny zcela nesmyslně vyšší, než u německých sousedů.

V roce 2010 byl rozdíl výkupních cen nejvyšší a představoval 61,2 %.  Na prudké zvýšení českých výkupních cen vzhledem k německým reagovali němečtí investoři instalací několika velkých fotovoltaických elektráren v Čechách. Ceny fotovoltaiky jsou samozřejmě cenami světovými s malými rozdíly v prodejních maržích.

V důsledku toho čeští obyvatelé s takřka třetinovými mzdami i důchody připláceli a pravděpodobně stále připlácejí německým penzijním fondům, které do této fotovoltaiky investovali. V roce 2010 bylo instalováno v České republice téměř 2 GW fotovoltaiky, což odpovídalo asi 5% světových instalací, pro srovnání bylo v témže roce v USA instalováno 6% světových instalací.

Paradoxně nemyslely česká politika a legislativa například na možnost zapojení českých penzijních fondů, když výkupní ceny byly garantované a vysoké. Česká veřejnost by takovou změnu jistě nesla lépe, neboť by věděla, že se to nakonec v důchodech vrátí.

Česká politika se v německých výkupních cenách nepoučila, přitom je stačilo opsat. Ale děláme svou národní politiku, jaká to je v tomto případě výhoda?

Krátce na to, aby napravila minulé chyby, přišla česká strana s inovací – solární daní.  Princip nahoru a dolu či ber a my ti to potom zase vezmeme, je podrazem, devastuje důvěru ve stát a zákonnost, a přináší zásadní podnikatelskou nejistotu. Právě podnikatelská jistota byla důležitým faktorem rozvoje fotovoltaiky, bez ní by se v tomto podnikání neangažovalo tolik různých subjektů, bez ní by banky neposkytly úvěry. Solární daň měla za následek mnoho žalob na Českou republiku.

Na základě zákona se mohla výkupní cena měnit jenom o pět procent; v německém zákoně EEG je tato podmínka uvedena obdobně, ale s dodatkem mutatis mutandis, což znamená: budiž změněno, co se má změnit.  Prvotním zájmem v ČR ale bylo vydělat peníze, tak to vnímali solární podnikatelé i veřejnost. Proto se u nás vžil pojem „solární baroni“.

Před léty mě navštívili podnikatelé ve fotovoltaice a žádali o radu: … jak a čím svítit na panely, aby jim fotovoltaika vynášela i v noci? Na výrobu elektřiny chtěli použít dieselagregát. Nehledě na právní, finanční a fyzikální nesmysl tohoto způsobu (nafta není obnovitelný zdroj, je drahá, velká část energie se při výrobě elektřiny přemění na teplo, stejně tak i ve světelném zdroji, účinnost nového   fv panelu není vyšší než 20%) a nehledě ke ztrátám i amortizaci celého zařízení, by tato metoda měla zásadní nedostatek - odběratel proudu by rychle přišel na to, že fotovoltaická elektrárna vyrábí a účtuje proud i v noci.

V Německu jsem zaznamenal v mnoha příkladech odlišný přístup: „…pořídíme si něco, co má smysl, zvýšíme tím soběstačnost, pomůžeme tím nákupem k rozběhu nového průmyslového odvětví, ke snížení ceny a nedoplatíme na to“ – to jsem vyslechl jako převažující motivy.  

Dalším otazníkem je utajená participace politiků. Nelze to jistě prokázat, ale v období akcií na doručitele…

Neexistence promotion akcí

Dalším citelným rozdílem bylo, že u nás neexistovat žádný velký zaváděcí program, jako v SRN nebo ve Spojených Státech, kde byly vládní programy na podporu instalací 100.000 resp. jednoho milionu slunečních střech. Tam v devadesátých letech došlo k  penetraci fotovoltaiky do veřejného prostoru, což mělo zásadní význam. Sousedé se ptali, novináři psali, odborníci vysvětlovali. Tyto akce měly za cíl seznámit veřejnost s existencí a smyslem fotovoltaiky, jak se posléze ukázalo nejperspektivnějšího energetického zdroje a královny obnovitelných zdrojů.

Pro seznámení se s novou technologií i pro akceptaci nového energetického zdroje, byly tyto akce velmi důležité. V České republice žádné takové akce v adekvátním rozměru nebyly, veřejnost netušila budoucí výhody a byznysu se chopili velcí podnikatelé.

Neefektivní řepka

V letošním roce bylo v České republice řepkou olejnou oseto 412.000 hektarů, tedy asi 17 % osevní plochy. Když bychom tuto plochu hypoteticky zastavěli fotovoltaikou, představovalo by to cca 412.000 MW instalovaného výkonu, tj. ročně v průměru 400.000 GWh, tedy cca 400 TWh, což zhruba odpovídalo osminásobku současné spotřeby České republiky.

Má řepka a její energetické využití, které patří do energetické historie, dnes ještě nějaký smysl? Účinnost fotosyntetické přeměny v rostlině je okolo 0,5%  ale z výnosu třeba ještě odpočítat energetické a materiálové náklady na přípravu pole, setí, hnojení a postřiky, sklizeň, lisování semen a transesterifikaci řepkového oleje. Nelze ani zapomenout na hnojiva, herbicidy a pesticidy, které jsou na řepku aplikovány ve velikých množstvích a dostávají se do vody, ani skutečnost, že se efektivně využije jenom menší část rostliny.

Pozitivem sice je, že řepka dává vydělat zemědělcům, v některých případech i velkozemědělcům, ale její skutečný přínos životnímu prostředí mizivý.

V náhradě za tuto neefektivní výrobu, by mohli být zemědělci společností odměňováni za starost o životní prostředí, zádrž vody v krajině, biodiverzitu…, místo, upřímně řečeno, zbytečného pěstování řepky pro energetické účely.

Participace obcí slaví úspěchy

Stavba obnovitelných zdrojů, stejně jako stavba čehokoliv jiného, často vyvolává nechuť obyvatel dotčených obcí, ale v tomto případě lze použít odlišný přístup. Nikoliv nařízení nebo restrikce, ale nabídka participace. Na příkladech ze západní Evropy, především Dánska, kde byla tato pozitivní praxe podpořena zákonem, stanovujícím pro výstavbu větrných elektráren povinnost nabídnout podíl investice lokální komunitě, je vidět, že tento model funguje. Participační přístup zásadně mění postoje obyvatel.

Dočkáme se takového přístupu i u nás?