Ústředním, i když mnohdy pod povrchem ukrytým motivem všech válek, je energie. To platilo již za starověku, kdy se intervenční války vedly za účelem získání otroků a jejich síly nebo dalších komodit – zlata a stříbra, kterými bylo možné zaplatit vojáky pro vedení dalších válek. Je hlubokým omylem považovat některé antické kultury, například Athény za městský stát, kde se rojily zástupy filozofujících žáků Milétské či Pythagorejské školy. Naopak, Athény byly super militaristickým spolkem, který byl schopen postavit intervenční flotilu o velikosti 40.000 mužů. Analogicky by taková vojenská síla v současné době odpovídala americké námořní pěchotě o síle 24 milionů mužů, jak uvádí Fabian Scheidler ve své knize „Das Ende der Megamaschine“.
Otroci většinou vykonávali těžké práce v zemědělství, stavebnictví a těžbě surovin, čímž umožnili uvolnit veliký podíl svobodných občanů pro službu v intervenčních armádách.
Války a uhlí
Jak Řecko, tak i Itálii pokrývaly v antice husté lesy. Často se tvrdí, že antické hvozdy, na to si stěžoval i Platón, byly mýceny kvůli potřebám zemědělství a pastevectví. Většinou se ale neuvádí další důvod, kterým byla výroba dřevěného uhlí potřebného na výroba železa a železných zbraní. Těžba uhlí umožnila obrovský nárůst zbrojní výroby, která až do té doby byla závislá na dřevěném uhlí, představujícím omezený zdroj.
Dnes se dřevěné uhlí používá pro redukci a tavbu kovů zcela výjimečně, s výjimkou Brazílie, kde se pro výrobu dřevěného uhlí pěstují eukalypty, protože Brazílie nemá dostatečné zásoby kvalitního uhlí.
V průběhu 19. století se uhlí stalo německým slangovým vyjádřením bohatství: "Der hat Kohle" někdy znamenalo "Der hat Geld". Války se vedly spíše s uhlím než o uhlí.
Na počátku průmyslové revoluce nebyly války o uhlí běžné. Někdejší spory o Porúří a Alsasko mezi Francií a Německem byly pravděpodobně podmíněny zájmem o uhelné zásoby, kterých Francie neměla dostatek. Uhlí má oproti ropě asi poloviční energetický obsah na hmotnost a jeho těžba, skladování, transport i užití jsou komplikovanější než v případě ropy a jejích derivátů.
Mezi války o uhlí můžeme také považovat v poslední době (i násilné) střety mezi ochránci přírody, protestujícími proti další devastaci životního prostředí spalováním fosilních paliv.
Ropné války
Ropa je příčinou vleklého násilí, bojů a válek. Ropná válka je konflikt o zdroje ropy, jejich přepravu či regulaci. Může se jednat o konflikt v regionu, který má zásoby ropy nebo leží v místě, kde se buduje výrobní nebo přepravní infrastruktura pro ropné produkty.
O ropu se nejen válčí, ale ropa rovněž determinuje charakter tažení. Během druhé světové války se roztříštění úderů německé invaze do SSSR, právě díky jižnímu tahu části nacistických armád, směřujících k ropným polím v Baku, podle některých vojenských historiků stalo příčinou první větší porážky Wehrmachtu před Moskvou.
Ropa je krví válek a jejich příčinou. Tanky, letadla i výbušniny, všechno jsou spotřebitelé ropy a dalších fosilních zdrojů. Analogicky k antické doktríně o potřebě dalšího zlata pro zaplacení dalších vojáků, kteří by přinesli další zlato. Ropa a její deriváty jsou třeba pro vedení válek, které se vedou pro zajištění další ropy a další expanzi.
Již během první světové války byly některé operace plánovány s ohledem na zajištění ropných zdrojů. Maurice Hankey, tajemník britského válečného kabinetu, napsal během závěrečné fáze války ministru zahraničí Balfourovi, že ropa se pro Británii stala naprosto životně důležitou, a že kontrola dodávek ropy z Mezopotámie se stává prvořadým válečným cílem.
Druhá světová válka byla v tomto ohledu ještě nekompromisnější. Tankové klíny, kobercové nálety i dlouhé zásobovací trasy, vedly k tomu, že ropa byla stále potřebnější a stala se klíčovým faktorem. V průběhu války byly bombardovány a ničeny zásoby ropy, rafinérie a závody na výrobu paliv v Německu, Rumunsku a dalších zemích. U nás byly koncem války cílem Hermann Göring Werke, dnes Záluží u Mostu a rafinerie v Roudnici nad Labem. Ropné důvody měl také vstup Japonska do války s cílem podmanění jihovýchodní Asie.
S ukončením druhé světové války neztratila ropa nic na své přitažlivosti, spíše naopak. Naše civilizace denně spotřebuje Naše civilizace spotřebuje denně 45 obrovských tankerů, což představuje 95 milionů barelů ropy.
Nelze zapomenout na sérii válek v Zálivu, přepadení Kuvajtu Irákem, a války v Iráku, vedené pod vylhanými záminkami, které ve skutečnosti i podle vyjádření amerických činitelů byly válkami o levnou ropu v Iráku a pojištěním dopravních cest ve strategické Hormuzské úžině.
V posledních desetiletích se odehrály občanské války v Nigerii s kontextem přístupu k ropě. Následoval do současnosti trvající konflikt v deltě řeky Niger mezi ropnými společnostmi a vládou Nigérie na jedné straně, a lidem Ogoni žijícím v deltě Nigeru a obývajícím ropnou těžbou zdevastovanou pustinu.
Zanamenány byly politické tlaky a organizované sabotáže mířící na destabilizaci a svržení současné venezuelské vlády, kde leží v současnosti největší světové zásoby ropy, kterou John D. Rockefeller trefně nazval „ďáblovými slzami“.
Války o plyn
Americký zájem o prodej plynu získaného hydraulickým štěpením se nesporně podílel na vzniku dlouho připravované situace na Ukrajině. Někdejší aktivity prezidenta Trumpa okolo stavby Nord Stream 2 měl za cíl nejenom odpoutat Ruskou federaci od finančních zdrojů v očekávaném střetu s Ukrajinou, ale především dodávat do Evropy americký fosilní plyn a oslabit finančně i politicky Evropskou Unii.
Cílem těchto politických tahů bylo donutit v rámci „volného trhu“ nákup amerického (hydrofracturing) zemního plynu, který emituje mnohem větší množství emisí mimořádně skleníkově účinného metanu, jak při těžbě, tak i zámořském transportu, o devastaci krajiny a podzemních vod ani nemluvě.
Neopomenutelnou roli v současném ukrajinském konfliktu pravděpodobně hrají také oblasti s potenciálem těžby břidličného plynu.
Z těchto důvodů je prioritní urychlená přestavba evropské energetiky na nulemisní energetické plyny – vodík nebo syntetický metan a tím i cenová stabilizace energetického trhu.
Jaderná energie
Málo co je tak nakrátko spojeno s válkou a násilím, jako jaderná energie. Od počátku do konce. Prvotním smyslem a účelem jaderných reaktorů byla výroba plutonia pro jaderné nálože. Teprve později se objevila myšlenka výroby elektřiny.
Jaderné bombardování Japonska, jaderné testy – více než 2 000 pokusných výbuchů jaderných zbraní, výroba tritia pro termojaderné bomby v komerčních reaktorech. To jsou „vedlejší“ (nebo hlavní?) produkty jaderné výroby elektřiny.
Při přípravě jaderného paliva pro elektrárny nebo jaderné nálože je odpadním produktem ochuzený uran (DU – depleted uranium), pro nějž se našlo také válečné využití. Používá se v protipancéřových zbraních a byl použit při válečných operacích NATO armádami USA a Velké Británie. Následkem použití munice s DU v Hadžići u Sarajeva zamřely stovky civilních osob na onemocnění rakovinou. Podle definice Římského statutu Mezinárodního trestního soudu ze dne 17. července 1998 se jedná o válečné zločiny zde , zde , zde , zde , zde.
Americká armáda v roce 2003 použila DU rovněž v obytných oblastech Iráku. Počet případů rakoviny v provincii Babil jižně od Bagdádu se z 500 diagnostikovaných případů v roce 2004 zvýšil na 9082 v roce 2009. Rovněž Ruská federace plánuje vyzbrojení svých tanků uranovou municí.
O následcích nasazení ochuzeného uranu v Iráku existuje dokumentární film Friedera Wagnera „Deadly dust“ .
Je málo pravděpodobné, že by nedávné krvavé střety v Kazachstánu neměly nic společného s největšími zásobami uranu na světě.
Obnovitelná energie je cesta míru
Cesta k míru vede přes obnovitelné zdroje, přes decentrální energetiku, která využívá místní zdroje, slunce, vítr a teplo životního prostředí, o něž nelze bojovat, protože jsou to „commons“ (německy Allmende), společným a sdíleným majetkem. Samy o obě jsou nezadatelným a nezcizitelným majetkem a užitek z nich máme my všichni. Energetika založená na sdílených, neprivatizovatelných a nevýdělečných zdrojích odstraní jednu z hlavních příčin válek.
