Po celý život organizuji tábory. Jak pro školy, tak klasické třítýdenní tábory, tak týdenní tábory pro rodiče s dětmi a workcampy pro rodiny i pro mládež. V období bez covidu s mládeží z celého světa (od Jižní Koreje přes Německo a Švédsko až po Kanadu). Bez těchto akcí si již léto nedovedu ani představit.
Co jsem se ve spojitosti se našimi tábory naučil? Mimo šití teepees, výroby kánoe, rychlého rozdělávání ohně a organizace dne, práce, výletů, povídání a her i dalších tábornických dovedností, jsem se naučil něčemu zcela podstatnějšímu. Zjistil jsem, že přirozená spolupráce, společná práce a radost nad výsledky je jedním z nejsilnějších a nejlepších pocitů, které znám. A nejsem sám, kdo to může tvrdit. Pravidelně to vidím to na ostatních tvářích. Veselí při práci, potěšení a hrdost na vykonané dílo. Je zřejmé, že tyto pocity pramení z dávné zkušenosti, kterou jsme nabili v někdejších dobách, kdy jsme ještě žili v tlupách. To je pro nás jedna z výlučných vlastností, kterou jsme se naučili během svého vývoje, pravděpodobně jako kruciální vlastnost pro přežití. Dnes bohužel neexistuje žádná hospodářská filozofie, která by na spolupráci byla založena a fungovala na ní.
Současný kapitalismus ovšem spolupráci nepodporuje, protože cílí na konkurenční boj. Být lepší, zvítězit, potřít, zničit konkurenci. Poněvadž konkurence má pro celkové hospodářství akcelerující efekt. Konkurenční hospodářský i sociální model vede k stále rychlejším závodům, které ve svých důsledcích strašlivým způsobem devastují nejenom přírodu, ale mnohem více lidskou duši a mysl. Vede k závisti, nevraživosti a nepřátelství.
Takovou zkušenost jsem udělal na svých táborech. Děti během celého běhu hrají hry, pracují a věnují se dalším aktivitám. Herní skupiny nejsou předem dané, ale týmy se tvoří se na základě všelikého dělení. Nikdo není trvale proti někomu. S výjimkou posledních tři dní, kdy tradičně hrajeme o poklad. V tomto případě jsou všichni rozděleni do 3-4 skupin, kdy výběr jednotlivých členů družstev je částečně dán volbou, částečně probíhá výběrem a částečně je nahodilý. Pak se odehrává několikadenní lítá soutěž – skupiny běhají po okolí, hledají další zprávy, luští šifry. Konkurují si. Přesto, že se na boj o poklad těší, po jeho skončení si pravidelně veliká část stěžuje na konkurenci a nevraživost, která při hře vzniká.
Naší historickou přirozeností není boj. V minulosti byly rozvinuté komunity, které byly, podle všech poznatků nekonkurenční, nebojující (Mohendžodaro, Çatal Hüyük, Kréta). Krásně to vystihuje čeština: Bojuje, kdo se bojí. Historicky máme raději spolupráci než konkurenci.
Konkurenční model navozuje velmi analogické chování ve válkách, kdy zabíjíme beztrestně protivníky, které vůbec neznáme, a ještě jsme za to odměňování a oslavováni.
Kdo nás žene do nepřirozeného a zhoubného stavu konkurenčního boje, který hoří nejenom mezi firmami, to by se ještě dalo pochopit, ale žene nás do úplně nesmyslné válečné konfrontace mezi státy. Kdo nás pohání do válek a mezinárodních konfliktů? Jistě ten, komu to prospívá. To jsou velcí výrobci zbraní a politici, kteří tak chtějí zamaskovat své chyby, která napáchali a chtějí odvést pozornost jinam. Jsou to ti, kdo prodávají zbraně oběma stranám, jako bylo minimálně 26 zemí v jednom z nejkrvavějších konfliktů poválečné doby, v irácko iránské válce, jak bylo uvedeno Stockholm International Peace Research Institutem? Šesti a půl letého konfliktu se účastnilo 5 milionů vojáků ze 41 zemí.
Za pohádkové příjmy vojensko průmyslového komplexu, pozapomenuté politické chyby a navrácenou politickou prestiž platíme lidskou krví a nekonečným utrpením. Řinčení zbraněmi je dnes slyšet stále častěji. Stále se objevují a jsou generováni noví nepřátelé. Ze Západu se tato nevraživost přesunula na Východ. Nebylo toho již dost? Neměli bychom vzít zpět podstatnou část svobodného rozhodování do svých rukou? Neměli bychom se raději věnovat záchraně ekosystémů na této planetě? Omezení emisí a spotřeby vůbec?
Anebo chceme dále být loutkami v rukou zbrojních magnátů a nezodpovědných politiků?
