Krach německé energetické proměny ?

Kritika Energiewende mi připomíná scénu z Rozmarného léta, kdy pan Záhorský upozorňuje Arnoštka, že by při chůzi po laně mohl  spadnout, a ať kouká slézt. Pak začne tyčí třást , až Arnoštek spadne. Učinil tak, aby měl pravdu?

Před časem vyšel článek  na téma, jak se německá energetické proměna (Energiewende) nepovedla, a že se jedná o největší katastrofu Německa od války. Energetické statistiky však tuto tezi nepotvrzují, a za pokles rychlosti instalací OZE je vinno špatné politické rozhodnutí.

Úspěšný start Energiewende byl umožněn přijetím zákona EEG (Erneuerbare Energie Gesetz) v roce 2000. Hlavním smyslem této právní normy bylo urychlení výstavby obnovitelných zdrojů, uzákoněním pevné výkupní ceny pro jednotlivé zdroje a dalších odběrových podmínek, především přednosti výkupu.  Tento zákon se v dalších letech stal nejdůležitějším zákonem na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a byl adaptován do právního systému více jak 60 zemí na celém světě, včetně většiny zemí EU. Stal se tak nejúspěšnějším politickým vývozním artiklem Spolkové republiky Německo.

Během posledních let se vývoj instalací obnovitelných zdrojů zbrzdil v Německu, nikoliv díky špatné energetické koncepci, ale díky tomu, že německá vláda prosadila méně efektivní způsob podpory Podle agentury Bloomberg bylo v roce 2010 investováno v Německu do OZE celkem 40,3 miliard euro, zatímco v roce 2017 pouhých 14,6 miliard euro.

Jak to vypadá s fotovoltaiku, s budoucí královnou obnovitelných zdrojů? Její technologický, výrobní a cenový vývoj udělal v posledních letech zásadní a neočekávaný posun; fotovoltaika dosáhla v Německu za posledních deset let 12,5 násobného nárůstu vyrobené energie. V nejlepších letech 2010 až 2013 se v Německu instalovalo meziročně okolo 7,5 GW fotovoltaické kapacity, zatímco v posledních třech letech (2014 až 2017) se objem instalace zásadně snížil a pohybuje se okolo 1,5 GW. Není to úplně pochopitelné, protože od roku 2014 se průměrná cena fotovoltaiky snížila o desítky procent. Cena tedy nebude důvodem. Proč neinstalovat fotovoltaiku, když nad námi visí Damoklův meč klimatické změny, proč neinstalovat, když je zařízení levnější?

Odpověď je prostá. Německá vláda schválila jiný způsob podpory obnovitelných zdrojů, opustila praxi minimálních výkupních cen a dala přednost stanovenému množství. V roce 2017 stát vyhlašuje každoroční aukce požadovaného výkonu jednotlivých zdrojů a pak vyhodnocuje nabídky. Uvedené ustanovení by mělo vést k nárůstu elektřiny z OZE na 48% v roce 2025 a u 55 až 60% v roce 2035.

Vítr je na tom o trochu lépe, v posledních deseti letech se výroba zvýšila 2,5 krát a meziroční přírůstek instalací činil v posledních letech okolo 5 GW a podle plánu aukcí se ale v následujících letech sníží na necelé 3 GW.

Od roku 2003 se celková obnovitelná výroba elektřiny zvýšila z 8,3 na 38,2 v roce 2017, vzrostla tedy za 14 let o téměř 30 procentních bodů. V rámci letošních prvních čtyřech měsíců se průměrné množství OZE elektřiny v německé síti pohybuje nad 40 procenty.

Je ale pravou, že cena elektřiny pro německé spotřebitele roste, když se ale podíváme na časový vývoj skladby její ceny, zjistíme, že podstatný podíl na rostoucí ceně mají odvody a daně, které v tomto roce činí již 55% z celkové ceny.

Rovněž není pravda, že by emise skleníkových plynů, spojené s výrobou elektřiny neklesaly. Od roku 2007 klesla fosilní výroba (z hnědého a černého uhlí a zemního plynu) z 315 TWh za rok na 265 TWh v roce 2017. Tomu odpovídají i snížené emise oxidu uhličitého. V oblasti emisí skleníkových plynů, došlo v Německu k významnému snížení (podle publikace BMWI 2017, Energie in Zahlen) od roku 1990 k roku 2015 o 28%, při soudobém trendu ačkoliv ale není pravděpodobné, že se k roku 2020 podařilo dosáhnout původně plánovaného snížení o 40%. V sektoru energetiky bylo ve stejném období dosaženo snížení ve výši 22% a v sektoru průmyslu o 32%. Nejmenší snížení emisí skleníkových plynů, pouhých 2%, lze připsat sektoru dopravy. Je zřetelné, že Energiewende nepostačuje, a že jsou nutné další kroky, především výstup z uhlí a „Autowende“, neboť tyto segmenty jsou dnes v  Německu hlavními emitenty skleníkových plynů.

Vláda ale představuje ambiciózní plány, snížení emisí do roku 2050 o 80 až 95% ve srovnání s rokem 1990. V případě jaderné výroby došlo ke snížení o 45% a od roku 2022 bude podle přijatého zákona o uzavření všech jaderných elektráren v Německu výroba nulová.

Dokladují tato čísla krach německé Energiewende?  Troufám si říci, že je to zbožné přání krachu.

Z postojů současného politického vedení země, velké koalice (GROKO), je třeba mít smíšené pocity. Na jednu stranu říká, že podporuje výstavbu OZE, která má ve veřejnosti velikou podporu, na straně druhé ale setrvává na omezujících pravidlech.

Na otázku, zda je lepší politicky určená cena nebo politicky určený objem, se na prvý pohled zdá, že to není až tak rozdílné. Opak je ale pravdou. O tom pojednává často citovaný článek Frede Hvelplunda Renewable energy: Political prices or political quantities, zde. Regulace cenou vedla k obrovskému rozvoji obnovitelných zdrojů a k obecně nižším cenám produkované elektřiny, ve srovnání s regulací objemem. To se například prokázalo při srovnání instalací ve Spojeném království a v Německu. V čem ale spočíval nejdůležitější rozdíl? Že regulace cenou podporovala iniciativní výstavbu OZE občany a družstvy a tak přispěla tomu, že polovina instalací v SRN je dnes v rukou malých investorů. Regulace objemem a upisování cenových nabídek vede k několika negativním důsledkům. Předně se plány soustředí na nejvýnosnější lokality, kde budou vznikat veliké projekty a realizátory budou veliké firmy. Energiewende se zpomalí a přesune se do rukou velikých hráčů. Velmi pravděpodobně to je hlavní záměr.

Články o krachu Energiewende je třeba považovat za účelové a sloužící jak v Německu, tak i České republice fosilně jaderným záměrům.  Jejich autoři pomlouvají Energiewende, protože chtějí, aby to byla pravda.

Současnou situaci nelze jednoduše nazvat krachem Energiewende, protože byly změněny podmínky podpory obnovitelně generované elektřiny, na nichž byla Energiewende postavena a díky nimž byla úspěšná. Německá vláda argumentuje tím, že výstavba sítí nejde ruku v ruce s výstavbou obnovitelných zdrojů, což ale souvisí s tím, že minimální výkupní cena podporovala decentrální rozmístění obnovitelných zdrojů a tím rovnoměrnější výrobu v různých oblastech země. V posledních letech se podporuje především výstavba větrných elektráren, zejména na severu a to vytváří problémy při přenosu elektřiny do průmyslových center středního a jižního Německa. Při zachování  podpory minimální cenou by se výstavba rozmístila mnohem rovnoměrněji a ani by nevznikala větší potřeba výstavby sítí.

Důležité je také mít na mysli, že výstavba obnovitelných zdrojů nebyla dotována z žádných veřejných prostředků, jako tomu je dodnes v případě jaderné i fosilní energetiky. Byla placena z prostředků uživatelů a ti přesně, opět na rozdíl od jiných energetických zdrojů, věděli, kolik platí. Díky prostředkům veřejnosti vznikla celá nová energetika, jež je mnohem bezpečnější, trvalejší a šetrnější k lidem a přírodě. Její výrobní ceny jsou za 17 let po historickém přijetí EEG v Německu na nižší úrovni, než ceny fosilní a jaderné elektřiny.