Dali byste život za svobodu?

Ošemetná otázka, což? Ani nečekám, že byste na ni někdo chtěl odpovědět -  je to ale otázka, které se nakonec nevyhneme. Záležitost, o níž jsme měli mluvit už dávno. Máme ve vyspělých zemích položit životy za rostoucí spotřebu?

Boj za svobodu je i vždy byl mimořádně oceňován. Lidé byli ochotni obětovat život za svobodu, neboť nechtěli žít v područí, nechtěli, aby jim kdokoliv určoval žít způsobem, který odmítají. Je to oběť za něco, co přesahuje osobní dimenze. Je to široce vnímaná odpovědnost.

Riziko smrti bývá v těchto případech zpravidla vysoké, není ale pravidlem.  Ten, kdo šel do boje za svobodu, měl jistou šanci, že se vrátí živ a zdráv. Ani v nejlítějších bojích nebyli zpravidla zabiti všichni, část přežila.  Ten, kdo se ocitl v nebezpečné situaci, nemohl dělat nic jiného, než se rvát o holý život.

Ať už tomu bylo jakkoliv, pakliže někdo v minulosti obětoval svůj život za svobodu, bylo to většinou jeho rozhodnutí a po tomto činu byl oslavován jako hrdina. Antičtí rekové byli z bitev nošeni na štítech, stavěly se jim sochy, stávali se součástí bájí, eposů a pantheonů. O některých z nich se mluví i po dvou tisíci letech. Obětovat se za svobodu byla čest sama.

Mezi základní a nediskutovatelné svobody patří právo na život. Je tato svoboda ohrožena? Myslím, že zásadně – je ohrožena svobodou spotřeby.

Jorgen Randers, jeden z autorů přelomové knihy Limity růstu Římského klubu z roku 1972, říká velmi prostě: „Za mého mládí jsme spotřebovávali pětkrát méně, a nikomu nebyla zima, nikdo neměl hlad a nikdo se nenudil…“

Chceme opravdu obětovat své životy za masovou spotřebu, za množství či pošetilosti: za 1000 bot jako měla paní prezidentová Imelda Marcosová z Filipín;  za 3D tiskárny, které vytisknou palačinku s obrazem Mony Lisy; za laserově naváděný řezač pizzy;  kleště na výrobu sněhových koulí či tužku, která změní barvu podle naskenované barvy libovolného povrchu; příruční gilotinu na rozřezávání baget; držák na namáčení sušenek do teplé kávy; zastrkávač prostěradla pod matrace? To opravdu všechno existuje a můžete si to, bohužel za mírné ceny, koupit.

Nesporně se jedná o nesmysly a jimi zapříčiněný objem emisí a spotřeba neobnovitelných surovin jsou nízké a nejsou hlavní příčinou současné krize životního prostředí. Představují ale pověstnou špičku ledovce. Mnohem závažnější je ale „běžný“ způsob života ve vyspělých zemích. Obrovské množství masa na hlavu, které pojídáme - za 50 let se v průměru zvýšilo na dvojnásobek, nesmyslně rozbujelá mezinárodní turistika, přetápění bytů, nevyužívání obnovitelných energií (protože na to nejsou zákony, nebo jsou nedostatečné), vyhazování jídla (celosvětově se vyhazuje okolo 30%), bydlení singles (v USA se jedná  o 45,2% osob starších 18 let), či finanční investice do bytů, jež často zůstávají prázdné.

Proč jsme opustili racionální spotřebu a vrhli se na spotřebu jako způsob existence. Patrně to bude většinu z nás či našich potomků stát život. Položíme život za svobodu spotřeby? Koupit si cokoliv, protože máme stále dost peněz, i když ne tolik bychom mohli investovat do  udržitelnosti či koupě  PEB (Plus Energy Building) domu, jež vyrábí více energie, než spotřebovává.

Vážíme si současné iracionality natolik, že za ni položíme nejenom  své životy,  ale i našich nejbližších - dětí, rodičů, bratrů a sester… ? Je náš dnešní způsob života udržitelný (záměrně jsem nepoužil slůvka trvale udržitelný)?  Emise bychom u nás měli snížit o více než 3, kdybychom chtěli spravedlivé emise pro všechny. Dovedeme si představit jak to během pár let realizovat, co všechno zrušit či zakázat? Televizi, bitcoiny, zavést bezmasé čtvrtky (a pátky a úterý). První fází by zaručeně měla být korekce nesmyslné víry v očividný omyl – stálý růst z omezených prostředků na omezené Zemi. Založit novou politickou stranu, která by tohle měla jako program? Kolik křesel by dostala?

Zprávy o stále stoupajících emisích, o stále větším spalování uhlí i po oslavované pařížské konferenci COP23 nevěstí nic dobrého. Přibližujeme se k bodu, z něhož není návratu.

Známe viníky, na něž bychom mohli ukázat? Obávám se, že by to bylo velmi těžké. Můžeme jako vždy poukázat na politiky, ti jsou vinni často za velmi mnoho, dnešní populistická garda vypocená občany by ale stěží mohla konat jinak, než koná; mohli bychom označit kapitány průmyslu, kteří činí, jak budou tvrdit, v zájmu svých akcionářů. Ani ti nejsou hlavními viníky. Akcionáři? Kdo nás přivedl do takového marasmu? Že by my všichni? Ano. Tak  nekompromisně to řekl indický filosof Jiddu Krishnamurti  (1895–1986) - my všichni jsme vinni.

V západní hemisféře se začíná mluvit o minimalismu, jako určitém protipólu spotřební společnosti; na toto téma existuje mnoho webů, jako příklad může sloužit třeba tento nebo obecněji pojatý. V Berlíně žije několik desítek mladých lidí se stovkou věcí.  Mají hrnek, čajník, příbor, pár kusů oblečení, knížek, laptop, několik kusů nábytku… většina z nás by se do tohoto počtu nevešla ani s vybavením koupelny, neřkuli kuchyně.  Co by se muselo stát, aby se tento způsob života stal hlavním proudem? Je těžké si představit, co by nás mohlo přimět, aby tento způsob života dobrovolně přijala detekovatelná skupina lidí.

Uvažovali jste někdy o tom, že dát život za svobodu spotřeby může znamenat položit život za následky klimatické změny, devastaci úrodné půdy… a zánik podmínek pro lidský život na této Zemi - ať bychom již zemřeli v červencových tropických vlnách v městech, ušlapáni v bitkách o poslední žvanec v supermarketech, či zastřeleni kuší v pouličních střetech několik let poté…, v žádném případě to nebudou hrdinové, které bychom přinášeli na štítech - bezduchá těla můžeme vyvážet na nákupních vozících.  Nebudou to hrdinové, spíše chudáci, protože položili své životy za pofiderní svobody.

 Pod kůži se dere další skutečnost. Vyneseme-li v časovou závislost všech válečných úmrtí  na 100.000 obyvatel za posledních několik století, dostaneme, z ne plně pochopitelných důvodů, quasi periodickou křivku s fází okolo 50-60 let a nyní jsme v údolí. Je pravděpodobné, že bude následovat další kolo. Ring volný, jsme připraveni?

Tragedie Velikonočního ostrova (November 26, 2017) k nám promlouvá zřetelným poselstvím. Proslulé sochy „Moai“ byly stavěny jako úlitba předkům, protože podle víry právě tito byli zdrojem surovin, jídla a veškerého materiálního zajištění obyvatelů ostrova. Čím byly sochy větší, tím byla budoucnost zdánlivě lépe zajištěna, až některé byly nakonec tak veliké, že nemohly být vyzvednuty a zůstaly tam, kde byly vysekány. Dnes věříme něčemu velmi podobnému, současná víra v neomezený růst je vzdálena realitě jako halucinace.  

Chováme se analogicky. V roce 2000 činila podle významného australského vědce českého původu Vaclava Smila ze všech suchozemských obratlovců hmotnost lidských těl 21%, hmotnost hospodářských zvířat 76% a na divoce žijící zvířata zůstala bídná 2%.

Antropocén? Příliš honosný název. Spíše by se hodilo debilocén. Bohužel to vypadá, že za svobodu dobrovolně (?) volené spotřeby budeme muset životy obětovat, … anebo se vám snad někomu nechce?