Česká asociální a neekologická cesta z klimatické a energetické krize

Českou společnost stále méně zajímají problémy klimatické změny. Podporujeme jadernou energii, ale nechceme v obcích jaderné úložiště. Odmítáme větrnou energii, i když je nejčistším zdrojem elektřiny. 

Relativně vstřícný postoj české veřejnosti  vůči klimatické změně se v posledních letech vyznačuje retrográdním pohybem. Klesá procento těch, kteří se o klima zajímají. Mezi léty 2021 a 2020 byl podíl osob, které se o klimatickou změnu zajímali přes 50 %, zatímco v loňském roce pokleslo procento osob zajímajících se o klima na 39 %, zatímco podíl těch, co se o tuto problematiku nezajímají se v roce 2022, ve srovnání s předchozími dvěma lety zdvojnásobil z 10, resp. 12 % na 21 %.

Z dlouhodobého hlediska byl tento postoj z veliké části predestinován klimaskeptiky, kteří měli v české konzervativní společnosti nezanedbatelné slovo. Jako příklad lze uvést někdejšího českého prezidenta Václava Klause ale i některé současné klimaskeptiky z akademické sféry, jako třeba Jana Pokorného, Luboše Motla či Vítězslava Kremlíka nebo novináře Ivana Brezinu.

Z určitého pohledu je takový postoj pochopitelný. Odpovídá reakci pacienta na lékařskou informaci o jeho zdravotním stavu a prognóze dalšího vývoje. Reakcí na neblahé zprávy je z počátku jejich odmítnutí a popření, ale i zloba na ty, kteří mu tyto zprávy zprostředkují. Pak přichází ekodeprese, environmentální žal, který postihuje především mladé dospělé ve věku 25–35 let. Tato deprese ale zatím není klinicky uznávanou poruchou.

Vedle prostého odmítání a nezájmu jsou další platformou dezinformátoři, kteří pseudovědeckým způsobem opakují, že se klima vždy měnilo či představují fantaskní mechanismy změny teploty i zvyšování hladiny moří, které se zcela míjejí s vysokým konsenzem (97 %) vědecké veřejnosti.

Je známo, že v jiných evropských zemích i v USA jsou na fosilní lobbing věnovány uhelnými a ropnými koncerny nemalé částky, které se nakonec mění v přímou i nepřímou finanční podporu.

Konec uhlí

Revidované programové prohlášení, které vláda Petra Fialy schválila, nadále obsahuje plán na odklon české energetiky od uhlí do roku 2033. Podle ekologických organizací je to správný a logický postoj, neboť vyšší míra spalování uhlí je sice dílčí součástí akutního řešení plynové a energetické krize, ale prodloužení jeho těžby a spalování za deset let by s řešením energetické krize nijak nepomohlo, a naopak zkomplikovalo řešení krize klimatické. Ukončení provozu uhelných elektráren ale vláda podmiňuje vybudováním nových zdrojů.

Stálá mantra – bez jádra nelze

Hlavními prvky energetického zásobování elektřinou a částečně i teplem by se podle v konceptu české vlády měla stát jaderná energie. Plánuje se nejenom výstavba nové elektrárny na místě dukovanské elektrárny, ale počítá se i s rozšířením elektrárny v Temelíně. Jako kolovrátek česká energo politika stále opakuje, že se bez jádra neobejdeme, a že pro větší zásobování neřkuli úplné obnovitelnou energii nejsou v České republice podmínky.

Toto konstatování je v přímém rozporu jak s desítkami teoretických studií  prof. Christiana Breyera z finské univerzity v Lappeenranta, zabývajících se modelování zdrojů i akumulátorů pro potřebu úplného zásobování obnovitelnou energií, tak práce prof. Marka Jacobsona z univerzity ve Stanfordu. Studie potsdamského institutu pro klimatologii počítá pro ČR s potenciálem obnovitelné energie ze slunce a větru ve velikosti asi 190 terawatthodin ročně. Česká spotřeba je zhruba třetinová. To by ovšem předpokládalo masivní výstavbu solárních a větrných elektráren, což je v tuto chvíli politicky velmi těžce prosaditelné.

Ačkoliv je 72 % české veřejnosti příznivě nakloněno jaderné energetice, je zcela jiná situace při výběru úložiště pro jaderný odpad z jaderných elektráren. V nejužším výběru jsou zatím čtyři obce. Výběr lokality pro trvalé úložiště jaderného odpadu bohužel neprobíhá s dotčenými obcemi v dostatečné konzultaci, čímž je zásadně narušen demokratický proces rozhodování.

České jaderné plány se rovněž zaměřují na takzvané malé modulární reaktory (MMR). Česká republika předpokládá jejich výstavbu na místech uhelných elektráren. Domnívá se, že výroba malých modulárních reaktorů bude díky unifikované průmyslové výrobě mnohem levnější než současné velké jaderné elektrárny, které většinou bývají unikátními stavbami.  Tento předpoklad ovšem není potvrzován cenovými odhady elektřiny vyrobené v MMR, které se přibližují hodnotám z velkých jaderných reaktorů.  NextEra Energy odhaduje roku 2022, že elektřina ze MMR bude stát 105–130 USD/MWh, CSIRO - Australská organizace pro vědecký a průmyslový výzkum odhaduje cenu elektřiny ze MMR na 136–326 A$ (92–220 USD) /MWh. Pakliže se počítá s MMR na vykrývání  intermitence obnovitelných zdrojů, bude cena elektřiny ještě vyšší. Proveditelnost technologie MMR je tématem, kdy mnoho zemí čelí zpožděním a vidí slabé ekonomické přínosy a nedostatečnou konkurenceschopnost na trhu s energií.

Uvedené skutečnosti jsou českou energetickou politikou plně ignorovány a vláda ČR nevnímá, že s jadernými plány je spojeno dlouhodobé zadlužení občanů této země. Tato situace je patrná již dnes, a s jistotou lze tvrdit, že než budou plánované jaderné zdroje připojeny k síti, se budou ceny obnovitelné elektřiny a akumulace od cen jaderné elektřiny ještě více lišit.

Podle teoretické studie z Pensylvánské univerzity bude odpad z malých modulárních reaktorů mnohem radioaktivnější (2 -30krát, podle typu reaktoru), než z velkých, především z důvodu vyššího neutronového toku. Rovněž studie českých a amerických odborníků předpokládá vyšší náklady na palivo.

České jaderné plány se nezastavují u výroby elektřiny, ale pokračují i plány na jaderné výtopny (Teplator), které byly prvotně plánovány s využitím vypálených jaderných článků. Podle novějšího konceptu by se ale mělo jednat o čerstvé palivové články, které by byly uzpůsobeny provozu na výrobu horké otopné vody. Do jaké míry jsou takové plány reálné, by mělo být velmi pečlivě posouzeno, jednak s přihlédnutím k současné zvichřené době, v níž se stále zvyšuje riziko velkého válečného konfliktu, jaderný nevyjímaje, ale i s mnohem ekologicky i sociálně přijatelnější možností kvalitní energetické sanace budov.

Česká republika se již od počátku stavěla k jaderné energii velmi vstřícně, přestože některé okolní země jako Německo a Rakousko z jaderné energie vystoupili anebo ji vůbec neaktivovaly.

V České republice se příliš neuvažuje nad možnými riziky jaderné výroby elektřiny, ani z hlediska finančního zadlužení, ani bezpečnosti, ani z hlediska letního chlazení říční vodou. Je dobře známo že právě jaderná elektrárna vyžaduje na svou výrobu vysoké množství chladící vody na jednotku vyrobené elektřiny.

Obnovitelné zdroje v ČR zřejmě nesplní cíl podílu obnovitelné energie stanovený EU

Česká republika sice uvažuje s podporou a výstavbou obnovitelných zdrojů energie. Jejich potenciál ale často vnímá jako doplňkový a nedostačující pro úplné pokrytí spotřeby. Rovněž z veřejných diskusí na webech a sociálních mediích vyplývá, že většina diskutující veřejnosti je přesvědčena o nezbytnosti jaderné energetiky a nedovede si bez ní energetické zásobování představit. Český postoj neguje plány některých okolních zemí a vůbec nevnímá příklady reálného plného zásobování obnovitelnou energií ve obdobných klimatických podmínkách v míře produkce daleko převyšující výrobu elektřiny na hlavu (stotisícový okres Rhein Hunsrück).

Klasickým příkladem je energetický stav budov. Je dobře známo že budovy spotřebovávají ve střední Evropě asi 40% celkové energie, a že se tedy podílejí lví měrou na vysokých emisích skleníkových plynů. V současné době existují programy na zateplení domů, ale prakticky u nás neexistují žádné modelové příklady, které by poukazovali na realitu důkladné energetické sanace do úplné solární nebo i solarplus energetické podoby. Ve veřejné diskusi se nezdůrazňuje, že taková energetická sanace je z hlediska finančního mimořádně výhodná a podle zahraničních zkušeností se energetická sanace zaplatí na úsporách během 7 až 8 let. Odpovídající vhodnou metodou pro tyto programy by byl energetický kontrakting, který nezatěžuje kapsu spotřebitele žádným úvěrem. V tomto případě by bylo smysluplné, kdy vznik firem provozujících energetický kontrakting český stát podpořil výhodnými úvěry, případně daňovými úlevami.

Po jistém prodlení a výhodné finanční podpoře se podařilo v české veřejnosti zlomit odpor proti instalaci fotovoltaických panelů, ale stále přetrvává odpor proti výstavbě větrných elektráren, který má své kořeny v politických kampaních některých pravicových stran.

V nedávném referendu obyvatelé krušnohorské obce Josefov odmítli výstavbu 6,2 MW větrné energetiky 1 km od obce, přesto, že by firma občanům vyplácena pravidelné dividendy a přislíbila investice do infrastruktury obce – chodníků a kanalizace. Pro zamítnutí návrhu výstavby se vyslovilo téměř 74 % voličů.

Ještě před několika lety existovaly plošné zákazy výstavby přijaté některými krajskými zastupitelstvy, např. Plzeňského kraje. V tomto případě byl zákaz výstavby zrušen aktivitou senátora Petra Smutného.

Někdejší první místopředseda Evropské komise Frans Timmermans poukazuje na to, že evropští občané chtějí využívat levnou a čistou energii a tvrdí, že cíl 45 % obnovitelných zdrojů energie do roku 2030 je ambiciózní, ale zcela splnitelný.

České ekologické organizace jsou bohužel výrazně skeptičtější. Za adekvátní příspěvek ČR ke klimaticko-energetickým cílům EU považuje studie organizací Fakta o klimatu a Frank Bold podíl obnovitelné energie do roku 2030 v rozmezí 32–35 % a vykresluje podrobný scénář, jak tohoto podílu dosáhnout.