V něčem se Kazachstán podobá České republice

Před nedávnem jsem byl účastníkem energetického a ekologického semináře v kazachstánské Karagandě a rád bych sdílel některé skutečnosti česko-kazašských podobností.

Kazachstán, republika někdejšího Sovětského svazu hraničí na severu s Ruskou federací a na jihu s dalším bývalými světskými republikami: Uzbekistánem, Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a na východě s Čínou. Od východu na západ měří asi 3300 kilometrů, tj. více, než činí vzdálenost z Londýna do Moskvy.  Obrovská země má pětatřicetkrát větší rozlohu než Česká republika.

Kazachstán má jedny z nejlepších podmínek pro obnovitelné zdroje energie. Nejenom proto, že je to jedna z nejméně hustě osídlených zemí – se svými 7 osobami na kilometr čtverečný, a obnovitelná energie je energií z plochy, ale i svými geografickými podmínkami. Česká republika má ve srovnání s Kazachstánem dvacetinásobně vyšší hustotu osídlení a asi o pětinu vyšší spotřebu elektřiny na hlavu.

 Rovinatý sever země je oblastí s velmi silnými větry, kdy udávaná rychlost ve výšce 80 metrech je v průměru 8-9 metrů za sekundu, tedy více, než ve Skotsku nebo na západním pobřeží Irska. Jen potenciál větrné energie v Kazachstánu se udává jako dvacetinásobek současné spotřeby. Kalkulačně by toto množství postačovalo asi pro 400 milionů osob, tedy kapacitě by mohlo zásobovat téměř celou Evropskou Unii, což je třeba brát jako příměr. Přenosem i v síti velmi vysokého stejnosměrného napětí by se díky vzdálenosti ztratilo k jedné pětině generovaného výkonu. Jih Kazachstánu je naproti tomu slunečnou oblastí na úrovni jižního Španělska s možností výstavby fotovoltaiky či solárně termických elektráren s akumulací energie.

Česká republika nemá sice nemá takový obnovitelný potenciál jako Kazachstán, ale podle několika nezávislých studií renomovaných pracovišť (Potsdamský institut pro klimatickou změnu; studie prof. Jacobsona ze Stanfordské univerzity či studie prof. Christiana Breyera z Lappeerantské technické univerzity) má dvoj až trojnásobný potenciál obnovitelné energie vzhledem k současné spotřebě elektrické energie.

O kazachstánské suroviny jeví veliký zájem všechny okolní i vzdálené velmoci: Čína i Spojené státy a Rusko. Veliké ropné a plynové zásoby jsou částečně vlastněny britskými a americkými firmami.

Současné emise vztažené na hlavu jsou v Kazachstánu velmi vysoké, jsou na úrovni USA, okolo 15 tun za rok na jednoho obyvatele. Zatímní podíl obnovitelné energie je v Kazachstánu velmi skrovný, pod jedním procentem. Rovněž v České republice jsme „zapomněli“ na výstavbu obnovitelných zdrojů, jak v současnosti, i s hledem na politickou situaci, často opakují politické špičky z hospodářských a energetických kruhů.

Je zřejmé, že pro dosažení cíle nulových emisí do roku 2060 (Kazachstán posunul hranici k dosažení emisní nuly o deset let) bude zapotřebí obrovské úsilí.

Navzdory vynikajícím podmínkám pro obnovitelné zdroje se i  v Kazachstánu uvažuje o výstavbě jaderné elektrárny. Z politického hlediska je to pochopitelné. Vedle uranových zásob má Kazachstán rovněž zájem velkého severního souseda – spolupracovat s Kazachstánem na těžbě a zpracování uranu a vystavět a případně provozovat jadernou elektrárnu.

Jaderná elektrárna by měla být umístěna na břehu unikátního slaného jezera Balchaš. Toto jezero je s postupující klimatickou změnou patrně ohroženo podobně jako již téměř vyschlé Aralské jezero. Chlazení jaderné elektrárny vyžaduje množství vody, která by se sice v tomto případě primárně neodpařila, ale jen ohřála, což ovšem může, při relativně malé hloubce jezera, lokálně ovlivnit jezerní biotop.

Kazachstán má druhé největší zásoby uranu na světě, hned po Austrálii. Převažující moderní metodou těžby je eluční, při níž se do podzemí vtláčí agresivní toxické roztoky. S eluční metodou získávání uranu má ČR pohříchu, a ještě bude mít, své zkušenosti. Za více jak třicet let byly v oblasti Ralska v severních Čechách do země napuštěny čtyři miliony tun kyseliny sírové a statisíce tun dalších kyselin. Množství vtlačených koncentrovaných roztoků kyselin a alkálií se rovná polovině objemu Štěchovické přehrady na Vltavě. Následné škody jsou rozsáhlé, chemickou těžbou bylo kontaminováno asi 369 milionů krychlových metrů podzemních vod, což ohrožuje rozsáhlou zásobárnu pitné vody v severních Čechách.

Likvidace následků těžby byla zahájena po jejím ukončení v roce 1996 a je zatížena obrovskými náklady. V roce 2010 česká vláda počítala asi s 31 miliardami korun na sanační proces v souvislosti s chemickou těžbou ve Stráži pod Ralskem v letech 2012 až 2042. Podle jiných odhadů činily náklady na sanaci po chemické těžbě v letech 1996 až 2011 45 miliard korun a v letech 2011 až 2042 by se mělo utratit dalších 60 miliard korun.  

Kazachstánští představitelé tvrdí, že se jedná o čistou technologii. To je ovšem diskutabilní, protože způsob těžby eluční metodou sice nezanechává viditelné stopy, ale naopak mnohem zákeřnější, neviditelné následky. S postupující klimatickou změnou budou i Kazachstánu s vodou stále větší problémy. A voda ve velkém regionu bude kontaminována kyselinami s celou škálou rozpuštěných toxických a radioaktivních látek.

Kazachstánská energetika je starého střihu, i pokud se týče spotřeby. V obytných domech jsou radiátory topení přivařeny k rozvodům otopné vody natvrdo, tedy bez jakékoliv, byť ruční regulace. Domy jsou neizolovány a byty přetopené.  Regulační jednotkou jsou okna.

Alespoň v tomto ohledu jsme dál.